Skoky ve volnosti

Děkujeme za krásné fotky Caroline Kotrlové ( naší Káje :) )

Skákání ve volnosti je vhodné pro všechny skokové koně. Remonty (mladí koně) skákající přes několik malých překážek se učí samostatně hledat odskok v přirozené rovnováze a posilují si sebevědomí. U starších koní pak skákání ve volnosti nabízí možnost nápravy zvláště v případech, kdy mají problémy s odskokem nebo si nevěří (ztráta důvěry je velmi často způsobena tvrdou a rušivou rukou jezdce).

Zvyšování požadavků na skokového koně by mělo být prováděno s rozvahou a postupně. Samotný fakt, že kůň skáče na oko hezky neznamená, že lze překážky ihned zvyšovat, protože nynější výška mu zjevně nečiní problém (netrpělivost a snaha o urychlení výcviku ze strany jezdce nebo trenéra). Skákáním přes menší překážky kůň nejen že posiluje potřebné svaly, ale pomalý a nenásilný postup vede k trvalým výsledkům v práci se skokovými koňmi. Jakmile se pro koně skákání ve volnosti stane samozřejmým a jistým, teprve pak je možné pracovat i s výškou překážek (styl skoku koně).
Chceme-li začít se svým koněm skákat ve volnosti, je třeba mít k dispozici příslušenství bez kterého se neobejdeme: potřebnou výstroj a dalšího človíčka, který nám pomůže s pohybem koně ve skokové dráze a se stavbou překážek. U mladých koní můžeme navíc využít i možnost zvykání si na sedlo (při jeho použití je však třeba ponechat sedlo holé bez třmenů a třm. řemenů).
K tomu, abychom postavili dráhu pro skákání ve volnosti potřebujeme především vhodný prostor k tomuto účelu (hala, prostor jízdárny...), dostatek překážkového materiálu - stojany a bariéry na vytvoření ohraničení "cesty" pro koně, stojany a bariéry pro stavbu překážek a v neposlední řadě výše zmíněného pomocníka. Uzavřený prostor v hale je zvláště vhodný pro citlivé koně, které rozptyluje okolní prostředí. Ti se tak mohou lépe soustředit na práci. Mnoho z nás ale halu k dispozici nemá. Často si musíme vystačit s omezeným prostorem jako je kus louky, kde se svými koňmi snažíme pracovat podobně, jako kdybychom měli pískovou jízdárnu.

V takovém případě musíme brát samozřejmě ohled na počasí a stav podkladu při skákání. Po dešti je povrch vydupaných cestiček často kluzký a hrozí tak nebezpečí úrazu, při dlouhotrvajícím suchu je zase příliš tvrdý, což negativně působí na pohybový aparát koně. Prostor by měl být vhodně oplocen, aby z něj kůň nevyskočil (co do výšky). Lze použít např. několik kůlů a pásku elektrického ohradníku, kterou koně dnes už většinou znají z výběhů a tudíž ji respektují, pevné hrazení apod. Ohraničení jízdárny (v našem případě prostoru, kde bude kůň ve volnosti skákat) by mělo být v každém případě bezpečné (žádné výčnělky, ostré hroty, hrany, hřebíky, vruty apod.).

Dráhu pro skákání lze postavit několika způsoby. Pro zkušené koně po celém obvodu jízdárny, nebo je po dlouhých stěnách - případně pouze na jedné dlouhé stěně. Šíře dráhy bývá zpravidla taková, jaká je délka bariér a kavalet použitých při stavbě překážek. Hrazení dráhy, která "vede" koně mezi překážkami, stavíme ze stojanů a kladin tak, aby háky a držáky na kladiny směřovali směrem dovnitř jízdárny, nikoliv do dráhy (nebezpečí úrazu). Pokud stavíme pouze na dlouhých stěnách, měli bychom brát v potaz dostatečný prostor na "vchod" do dráhy. Bude- li umístěn první stojan s kladinou příliš blízko stěny, může koně odrazovat od vběhnutí do dráhy. Při přílišném odstavení stojanu zase hrozí, že se kůň dráze jednoduše vyhne. Pokud ke skákání využíváme celý prostor haly nebo jízdárny, je dobré (zvláště nezkušeným koním nebo koním "koumákům") jednou kladinou vždy zaslepit roh, protože koně občas mají tendenci se v rozích zastavovat. Použitím kladiny roh "zakulatíme" a kůň se tak i nadále pohybuje pouze ve stopě k tomu určené.

Mnoho otazníků se vznáší nad vhodnými překážkami, jejich vzdálenostmi a počtem. Ohled je třeba brát samozřejmě na velké množství faktorů. Jednak na temperament a věk koně, stupeň jeho výcviku, na předchozí výcvik kterým již prošel případně se zamyslet nad příčinou problému, který koník má. Např. mladým koním, kteří doposud nemají mnoho zkušeností se skákáním stavíme menší skok a necháme ho "rozkoukat se" a v případě, že chodí klidně a úkol je mu jasný, můžeme teprve začít se stavbou skokové řady. K tomuto účelu jsou vhodné kavalety a kladiny, ale pokud jich nemáme k dispozici více, je možné místo kavalet použít i tzv. křížek, což je překážka ze zkřížených kladin. Jedna strana kladiny je na stojanu a její druhý konec leží na zemi, a naopak, takže překážka jako celek tvoří křížek. Křížek je vhodný také proto, že se dá na rozdíl od kolmých překážek pracovat s jeho nejnižším bodem. Pokud ho totiž postavíme u stěny, můžeme nechat koně skákat dál od středu na jednu či druhou stranu pouhým zvýšením jedné kladiny. Tím se posune střed překážky ke blíže nebo dále od stěny. Křížek je jediná překážka, kterou kůň skáče v jejím nejnižším bodě, což je logické. Málokterý kůň bude skákat překážku vyšší, než ve skutečnosti musí a proto je křížek vhodným a zároveň lehkým skokem. Pro mladé koně by se měla pohybovat výška nejnižšího bodu křížku kolem 50 cm. Lze ale použít i nízký kolmý skok. Pokud kůň přes tuto překážku v klidu chodí a evidentně pochopil úkol (což může trvat u každého koně různou dobu), můžeme začít se stavbou skokové řady. Před koni již známý skok postavíme ve vzdálenosti 6,5 m na sebe dvě kavalety nebo nízký kolmý skok s alespoň dvěmi kladinami, protože kladina na zemi koni usnadňuje odhadnout odskok. Pokud bychom použili pouze jednu kladinu, stává se pro koně skok velmi těžkým. Před tento malý skok z kavalet (příp. malý kolmý skok) položíme ve vzdálenosti 3m na zem kladinu. Tuto řadu necháme koně skákat z klusu. S přidáním oxeru na konec této uvedené řady můžeme přistoupit až v případě, že je koník při skákání uvolněný, klidný a zcela pochopil záměr pohybu v dráze a samotné skákání. Vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami samozřejmě závisí na tempu, kterým řadu kůň skáče. Důležitou úlohu zde hrají i pomocníci, vybaveni dlouhým lonžovacím bičem. Každý z pomocníků stojí zhruba v úrovni středů velkých kruhů nahoře a dole jízdárny. Pohybují se podle potřeby a pobízejí či zpomalují pohyb koně (proto je třeba mít k ruce lidičky znalé problematiky práce s koňmi). Předčasné pobízení koně zpomalí až zastaví?.opožděné zase nejsou ku prospěchu protože neudrží koně ve stejnoměrném tempu. Žádoucí při skákání ve volnosti je, aby šel kůň ve stejném tempu jak do řady, tak mezi překážkami. Kůň nesmí pádit, ani zrychlovat či zpomalovat chod ani před skoky, ani mezi nimi. Pokud necháme koně skákat zbrkle, naučí se velmi rychle mezi překážkami pádit a pouze je bude ukvapeně přebíhat. Necháme-li koně skákat bez kmihu, kůň bude velmi často padat do překážky s meziskokem, nebo chcete-li s přidupnutím. V takovém případě by měl pomocník pomoci koni kupředu. 

Pokud s koněm pravidelně ve volnosti skáčeme (pozor na přetížení), koník si velmi rychle zvykne, chodí klidně a ve stejnoměrném tempu a velmi brzy také získá ke skákání důvěru. Není rušen a nijak omezován jezdcem, proto je i zde možno lépe nacvičit skoky přes nezvyklé a více barevné překážky. Koně k nim brzy získají důvěru a zvyknou si na ně. 
Doba, se kterou s koněm ve volnosti skáčeme, by neměla být pro koně příliš dlouhá a vyčerpávající. Dlouho skákat koně nebaví, nudí ho a celá práce pak může spíše uškodit než napomoci. Vezmete-li v potaz délku trvání parkuru, pak po pohybování a zahřátí koně stačí pro skákání ve volnosti něco kolem 10 minut.
Po každé práci s koněm je také na místě odměna, což dnes mnoho jezdců opomíná či ospravedlňuje názory na dnešní trend, tzv. přičouzené metody výcviku. Je třeba však dobré mít na paměti, že odměnou kůň rozumí správně provedený úkol, čímž mu dáváme jasně najevo, jak pracoval.